Psycholožka pro rodiče

Úvod

Celá řada odborníků varuje před častým, nebo dokonce jakýmkoli používáním obrazovek dětmi – ať už jde o televizi, nebo dnes především o mobily a tablety. Někteří dokonce přirovnávají digitální technologie k „digitálnímu heroinu“. Na druhou stranu však výzkumy ukazují, že tato tvrzení nejsou tak jednoznačná. 

Jak to tedy je? Rozhodla jsem se zapátrat po některých vědeckých studiích (včetně metaalalýz porovnávajících data z více studií), abych zjistila, co z nich skutečně vyplývá a co naopak ne.

Historické okénko

Zaujalo mě, že v historii se vlastně celkem často s příchodem nové technologie spekulovalo o možných negativních dopadech. V 16. století vznikly obavy, že by vynález knihtisku a široká dostupnost knih mohly být pro děti matoucí a škodlivé. Na počátku 19. století následovaly obavy, že by školní docházka mohla vyčerpat dětský mozek a nadměrné studium způsobovat šílenství. Vynález rádia ve 20. století doprovázely obavy, aby neodváděl pozornost dětí od čtení, které v té době již nebylo považováno za matoucí a škodlivé. Dnes podobné argumenty zaznívají ohledně televizů, mobilních telefonů a počítačů (Sanders, Noetel, Parker, Pozo Cruz, Biddle, Ronto, Hulteen, Parker, Thomas, De Cocker, Salmon, Hesketh, Weeks, Arnott, Devine, Vasconcellos, Pagano, Sherson, Conigrave, & Lonsdale, 2023).

Výsledky výzkumu je třeba interpretovat opatrně

Při čtení výzkumných studií je důležité si uvědomit, že i když spolu dvě věci souvisejí (korelují), neznamená to automaticky, že jedna způsobuje druhou – tedy že mezi nimi existuje kauzální vztah. Jak upozorňují Madigan, McArthur, Anhorn, Eirich a Christakis (2020), většina studií zkoumajících souvislost mezi vývojem dětí a užíváním obrazovek je „pouze“ korelační.

Hlaváčová (2024) uvádí jako příklad výzkum, který zjistil, že čím více času trávili chlapci před obrazovkou ve věku jednoho roku, tím častěji jim byl ve třech letech diagnostikován autismus. Jak však správně upozorňuje, tato souvislost nemusí znamenat, že sledování obrazovek autismus způsobuje – může to být spíše tím, že děti s autismem přirozeně více preferují obrazovky, nebo že matky náročnějších dětí častěji využívají tuto možnost k odpočinku.

Na vývoj dítěte navíc působí řada dalších faktorů, jako je prostředí, ve kterém vyrůstá, předčasný porod nebo socioekonomický status rodiny (Madigan et al., 2020). Šustrová (2023, 2024) doplňuje, že děti, které tráví více času u obrazovek, často pocházejí z rodin s nižším socioekonomickým statusem a jejich rodiče mívají nižší vzdělání. Horší akademické výsledky těchto dětí tak nemusí být důsledkem samotného používání obrazovek, ale spíše odrazem méně podnětného prostředí, ve kterém vyrůstají. Je tedy možné, že i kdyby tyto rodiny neměly k dispozici moderní technologie, jejich vzdělávací výsledky by se příliš nezměnily.

Kolik času u obrazovek je příliš?

Sanders et al. (2023) upozorňují, že ačkoliv Světová zdravotnická organizace a další instituce doporučují, aby děti mladší 2 let netrávily čas u obrazovek vůbec, děti ve věku 2–5 let maximálně jednu hodinu denně a děti od 5 do 12 let i dospívající nejvýše dvě hodiny, výsledky výzkumů tato doporučení zcela nepotvrzují. Pokud čas strávený u obrazovek nepřesáhne extrémní hodnoty, například 7 a více hod. denně, nemusí mít výrazně negativní dopady. Důležitou roli navíc hraje i obsah sledovaných programů, kterému se budeme věnovat podrobněji. Zdá se tedy, že samotná délka času stráveného u obrazovky nemusí být tak zásadní, jak se dříve předpokládalo.

Podobně lze tuto otázku vnímat i v kontextu tělesného vývoje dětí. Pokud sledování obrazovky nahrazuje čas, který by dítě jinak věnovalo pohybu, může to být problém – stejným způsobem by však na tělesný vývoj mohlo negativně působit i dlouhodobé sezení nad knihami (Sanders et al., 2023).

Jak naznačují Madigan et al. (2020), klíčové je nastavit časové limity tak, aby dětem zůstalo dost prostoru na všestranný rozvoj – například na motorické dovednosti (chůze), řeč, kreslení, čtení knih, aktivní hru nebo dostatečný spánek. Sledování obrazovek by také nemělo narušovat důležité interakce mezi dítětem a jeho pečovatelem.

Dopady na vzděláváním

Obecně má používání obrazovek spíše negativní vliv na gramotnost dětí, pokud nezohledníme další kontext (Madigan et al., 2020; Sanders et al., 2023; Mallawaarachchi, Burley, Mavilidi, Howard, Straker, Kervin, Staton, Hayes, Machell, Torjinski, Brady, Thomas, Horwood, White, Zabatiero, Rivera, & Cliff, 2024). Podobné důsledky může mít i televize puštěná na pozadí (Madigan et al., 2020; Mallawaarachchi et al., 2024). Tyto efekty jsou však poměrně malé – korelační koeficient se obvykle pohybuje kolem hodnoty -0,1. Šustrová (2024) to přirovnává k tělesné výšce: pokud by sledování obrazovek způsobilo, že budou děti v dospělosti o necelý centimetr nižší, pravděpodobně by to nemělo zásadní dopad na kvalitu jejich života.

Když obrazovka pomáhá

Na druhou stranu, pokud děti sledovaly obrazovku společně s rodičem nebo byl zvolen vzdělávací obsah, mělo to na jejich vzdělávání pozitivní dopad (Madigan et al., 2020; Sanders et al., 2023; Mallawaarachchi et al., 2024).
Rodiče mohou pomoci dítěti nejen s výběrem vhodného programu, ale i s obohacením společného sledování – například pojmenováváním toho, co se na videu děje (Madigan et al., 2020), nebo kladením otázek typu „Co když...?“ a „Proč...?“. Takové otázky dětem pomáhají lépe chápat souvislosti, rozvíjet kritické myšlení a schopnost řešit problémy (Mallawaarachchi et al., 2024). Ze společného sledování s rodiči těží zejména chlapci, pro jejichž řečový vývoj je důležité slovní povzbuzování a matčina pozornost. Vzdělávací pořady sledované tímto způsobem navíc měly ještě lepší účinky než běžné sledování obrazovek bez ohledu na další okolnosti (Madigan et al., 2020; Sanders et al., 2023).

Jaké pořady tedy zvolit?
Pořady, které mluví přímo k dětem, poskytují možnost slovně reagovat, obsahují sluchovou i vizuální simulaci a jsou přizpůsobeny vývojovým potřebám dítěte, z nich děti pravděpodobně benefitují. Madigan et al. (2020) jako příklad Sezame, otevři se (Sesame Street) a Dora průzkumnice (Dora the Explorer).

Mallawaarachchi et al. (2024) navíc zjistili, že i prosociální obsah může zvýšit socioemoční kompetence dětí. Sem by šlo pravděpodobně zařadit třeba Binga, který sice leze řadě rodičům na nervy, navízí však dětem i rodičům typy, jak respektujícím způsobem řešit různé výchovné záležitosti (konflikty, usmiřování, porozumění druhým).

Jakým pořadům se naopak vyhnout?

Naopak větší vystavení obsahu nepřiměřenému věku (tnásilnému, akčnímu nebo určenému pro dospělé publikum) bylo spojeno s horšími psychosociálními výsledky, podobně jako používání obrazovky pečovatelem během interakcí mezi rodičem a dítětem nebo dětských rutin (např. hraní a jídla) (Mallawaarachchi et al., 2024).

A co ta „rychlá“ videa?

Rodiče bývají často varováni před videi s rychle se měnícími audiovizálními sekvencemi, kde (Hlaváčová, 2024), typicky Cocomelon (Šustrová, 2024). Ačkoliv studie nebyly ve výsledcích zcela konzistentní (některé našly pozitivní dopady, některé negativní), většina nenašla žádné efekty tohoto typů videí na vývoj dětí (Mallawaarachchi et al., 2024).

Co když dítě tráví u obrazovek skutečně příliš času?

Při přemýšlení o čase, který dítě tráví u obrazovky, stojí za to zamyslet se nad tím, co mu to vlastně přináší a jakou nenaplněnou potřebu mu virtuální svět může nahrazovat. Dětská psycholožka a terapeutka Alena Vávrová, s jejímž pohledem se v mnoha ohledech ztotožňuji, ve svém videu (odkaz uveden v seznamu zdrojů) upozorňuje, že je důležitější hledat příčinu než se zaměřovat jen na samotnou změnu chování.

Může se dítě cítit osamělé a hledat tam partu – alespoň virtuální komunitu, která by mu rozuměla? Neděje se doma něco, kvůli čemu potřebuje únik? Nebo mu chybí uznání a nachází ho právě v online prostředí? Možná se mu ve virtuálním světě něco daří lépe a zažívá tam úspěch, který mu jinde chybí.

Klíčem je vnímat dítě v širším kontextu – jak se cítí ve škole, mezi kamarády, doma. Co by mu mohlo pomoci, aby se celkově cítilo lépe a obrazovku už tolik nevyhledávalo?

Závěry a doporučení

Sledování obrazovek nemusí být nutně škodlivé, důležité je ale volit vhodné programy přiměřené věku a stupni vývoje dítěte. Pokud to situace umožní, je lepší, když jsou sledovány společně s rodičem. Co se týče času, spíše než sledovat konkrétní limity je důležité zajistit, aby dítě nebylo ochuzeno o jiné důležité aktivity.

Jako rodiče bychom si měli pokládat následující otázky:

• Jak dítě tráví čas, pokud zrovna není u obrazovky?
• Jak tráví dítě čas, pokud zrovna není u obrazovek?
• Věnuji se dítěti dostatečně? Trávíme spolu dost času, hrajeme si a povídáme si?
• Prohlížíme si společně knížky a obrázky?
• Chodíme spolu ven, na hřiště, na procházky? Má dítě dostatek pohybu?
• Věnujeme se vkládačkám, stavíme spolu stavebnice, nebo skládáme puzzle?
• Zkoušíme s dítětem malovat, nebo se věnujeme jiným tvořivým činnostem?

Pokud na většinu těchto otázek odpovíme kladně, čas u obrazovek by neměl představovat zásadní problém, jak je často prezentováno. Každé dítě je však jiné a každá rodina má odlišné možnosti, proto je důležité hledat kompromisy.

Jak navíc uvádí Kršňák (2023), cítí-li se máma unavená, nervózní a opravdu si potřebuje na chvíli sednout a něco v klidu dodělat, namísto aby alespoň sledovala pořad společně s dítětem, dítěti „zhypnotizovanému“ u obrazovky nevybuchne mozek, nebude do konce života postižené. Neměli bychom si to omlouvat tím, že je to pro dítě vlastně přínosné, protože spíše není. Přesto i Kršňák zastává názor, že znavená a vystresovaná matka je škodlivějším informačním médiem než tablet a mateřství není každý den zvládnutelné s lehkostí a hravostí.

Pokud bych tedy měla uvést příklady, kdy sceentime nevidím jako zásadní problém, je to když:

• si potřebuji něco zařídit - zaplatit online (přeci jen je někdy lepší dát dítěti na chvíli tablet, než se jím nechat vyrušit a peníze omylem poslat na jiný účet), vyřídit důležitý mail, poklidit z nejhoršího nebo uvařit (čímž neříkám, že by bylo nutné denně vařit příliš složitá jídla nebo mít neustále nablýskaný celý byt) a vím, že dítě by mi na to nenechalo dostatek prostoru,
• jsme nemocní a není tolik energie vymýšlet aktivnější zábavu, nebo je nemocné jen dítě a chceme, aby zůstalo v klidu,
• je venku nepříznivé počasí, stejně bychom zůstali doma a dochází nám nápady na domácí aktivity,
• se cítíme příliš unavení, vyčerpaní, potřebujeme sami na chvíli vypnout a máme sklon na děti reagovat podrážděněji, než bychom chtěli,
• na videa koukáme společně a komunikujeme o nich, vlastně je využíváme trochu jako zvukovou knížku s pohyblivými obrázky (např. pojmenováváme, co vidíme, vysvětluji dítěti slova, která ve videu zazněla a dítě je ještě nezná).
   

Screentime naopak doporučuji omezit, pokud:

• by měl být jedinou či hlavní náplní volného času dítěte,
• prostě se nám jen nechce dítěti věnovat a doufáme, že to nebude vadit,
• obrazovky nahrazují vzájemnou interakci, pohyb nebo jiné rozvojové aktivity,
• sami chceme trávit velkou část volného času u obrazovek a chceme mít od dítěte většinu času klid.

Sama jsem tyto technologie využívala, když jsem třeba potřebovala jsem uspávat mladší z dětí a staršímu se v té době ještě nedalo dostatečně vysvětlit, aby nám dopřálo chvíli klidu a musela jsem zvolit menší „zlo“ (dnes už si to vysvětlit nechá, dříve byla situace jiná). Buď bych ubírala spánek mladšímu, nebo bych musela starší někde zavřít samotné (někdy jsem šla uspávat i ven v nosíčku či kočárku, mělo to však zase jiné nevýhody).

Samozřejmě nechci vybízet rodiče k tomu, aby nechávali děti na mobilech téměř nepřetržitě a omlouvali si to neustále tím, že mají lepší věci na práci než se dětem věnovat. Zkrátka to chce hledat nějakou rozumnou míru a kompromis.

Kdo by se o tématu rád dozvěděl více, velmi kvalitně je zpracovaly také dětská lékařka Šustrová (2023, 2024) a logopedka Hlaváčová (2024) doporučuji projít i jejich články.

Zdroje:

Hlaváčová, S. Čas u obrazovky a raný vývoj dítěte. Dostupné z: Čas u obrazovky a raný vývoj dítěte | Šance Dětem

Madigan S, McArthur BA, Anhorn C, Eirich R, Christakis DA. Associations Between Screen Use and Child Language Skills: A Systematic Review and Meta-analysis. JAMA Pediatr. 2020;174(7):665–675. doi:10.1001/jamapediatrics.2020.0327

Mallawaarachchi, S., Burley, J., Mavilidi, M., Howard, S. J., Straker, L., Kervin, L., Staton, S., Hayes, N., Machell, A., Torjinski, M., Brady, B., Thomas, G., Horwood, S., White, S. L. J., Zabatiero, J., Rivera, C., & Cliff, D. (2024). Early childhood screen use contexts and cognitive and psychosocial outcomes: A systematic review and meta-analysis. JAMA Pediatrics, 178(10), 1017–1026.

Kršňák, J. Diditěti: Jak pečovat o děti, o něž současně pečují digitální techlologie? Jota, 2023.

Sanders, T., Noetel, M., Parker, P., Pozo Cruz, D. P., Biddle, S., Ronto, R., Hulteen, R., Parker, R., Thomas, G., De Cocker, K., Salmon, J., Hesketh, K., Weeks, N., Arnott, H., Devine, E., Vasconcellos, R., Pagano, R., Sherson, J., Conigrave, J., & Lonsdale, C. (2024). An umbrella review of the benefits and risks associated with youths’ interactions with electronic screens. Nat Hum Behav 8, 82–99. https://doi.org/10.1038/s41562-023-01712-8

Šustrová, A. (2023). Strašák jménem screen time: Jak moc se ho máme bát? Poropravdy Substack. Dostupné z: https://poropravdy.substack.com/p/strasak-jmenem-screen-time-jak-moc

Šustrová, A. (2024). Hysterie kolem obrazovek. Dostupné z: https://poropravdy.substack.com/p/hysterie-kolem-obrazovek#footnote-3-149142073

Vávrová, A. Tajemství dětské duše - poodhalte skrytou část ledovce (Alena Vávrová) | Terapie.cz. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=cLd7kUYR6PM.