Rodičovství není soutěž
Často slýcháme od starší generace, jak dříve zvládali všechno i bez moderních technologií, zatímco dnešní rodiče, zejména matky, nezvládají nic ani s nimi.
Jindy nám dávají najevo jiní rodiče, co všechno zvládají lépe než my.
Hodnotit rodičovství jen podle vnějších znaků, jako je uklizená domácnost nebo to, jak dobře dítě mluví, však není objektivně možné. Např. proto, že nemáme všichni stejné podmínky. Někomu se narodí klidné, spavé a nenáročné miminko. Jiný má po ruce partnera nebo širší rodinu, která pomůže. Někdo je lépe finančně zajištěný a může si dovolit chůvu, paní na úklid či jinou formu pomoci. A pak jsou rodiče, kteří nemají nic z toho. Narodí se jim dráždivé miminko, které špatně spí, často pláče, vyžaduje neustálou pozornost a oni jsou na všechno sami.
Do vývoje dětí navíc vstupuje celá řada faktorů, které jako rodiče neovlivníme. Genetika a výchova hrají velkou roli, zvlášť v prvních letech života. Ale význam mají i další okolnosti – zdravotní stav dítěte i rodičů, již zmíněné zapojení širší rodiny nebo prostě obyčejné štěstí. Někdy i rodič, který sám byl bystré a zvídavé dítě, vyrostl ve vzdělaném prostředí a svému potomkovi se dostatečně věnuje, zjistí, že jeho dítě se nevyvíjí tak, jak čekal.
Vidíme-li u někoho doma nepořádek, neznamená to automaticky, že rodič celý den nic nedělal. Možná strávil dopoledne venku s dítětem, četl mu knížky, stavěl puzzle. Zatímco někdo klade důraz na domácnost, jak to možná bývalo dříve zvykem, jiný věnuje více času svému dítěti. A opět, pokud něčí dítě více spí, vyžaduje méně pozornosti, nebo se později i nechá zapojit do péče o domácnost, rodič může snadno nabýt dojmu, že zvládat se dá hravě obojí, péče o dítě i o domácnost. Pro takového rodiče může být snadné odsoudit ostatní, kteří ale takové štěstí nemají. Někteří zastávají názor, že si ‚stačí‘ přivstat a vše se dá stihnout. Otázka je, zda to stojí za případný dlouhodobý spánkový deficit a rizika s ním spojená. Dnes řada psychologů nebo lékařů doporučuje rodičům dostatek odpočinku.
Pokud vidíme, že se něčí dítě vyvíjí pomaleji než jiné, nebo chová méně žádoucím způsobem, neznamená to automaticky, že rodiče selhali. Sama jsem zažila hodnocení ostatních, když mě ani ne dvouleté dítě neposlouchalo nebo se vztekalo v přítomnosti více lidí, v jejichž přítomnosti se zřejmě v důsledku vyšší citlivosti zkrátka necítilo dobře. Někdy také děti jiných rodičů dosáhly určitých vývojových milníků dříve než to moje. I přesto je mé mé dítě v těchto ohledech dohnalo či dokonce předehnalo.
Jak jsem také opakovaně vypozorovala, někdy nám až narození dalšího dítěte, které se přes podobné výchovné praktiky chová a vyvíjí jinak než první, pomůže některé názory přehodnotit.
V neposlední straně je dobré si uvědomit, že i naše vlastní dětství ovlivňuje to, jakým rodičem se člověk stane, jaké hodnoty vyznáváme nebo jakou pozornost věnujeme vlastním dětem. Kdo třeba nepoznal vřelou a podnětnou výchovu, pro toho může být těžší ji sám poskytnout.
Je v pořádku být hrdý na své dítě i na sebe jako rodiče. Ale s hodnocením druhých bychom měli být opatrní – zvlášť když neznáme celý jejich příběh.
A nakonec – měli bychom být shovívaví i k sobě samým. Protože většina rodičů miluje své děti a dělá pro ně to nejlepší, co v danou chvíli může.